Najdete nás na sociálních sítích

 
 

Řečany na Google+
Řečany na Twitter

GObec - Internetový mapový server

Gobec - Řečany nad Labem

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Monoxyl z Labětina – šedesát let od nalezu

Před několika týdny uplynulo šedesát let od náhodného nálezu velkého dřevěného člunu (tzv. monoxylu) v řece Labe u obce Labětín nedaleko Přelouče. V následujícím článku se pokusíme rekonstruovat jeho cestu od objevu až po jeho převezení do současného místa uložení. V první polovině září roku 1957 byl náhodně objeven velký starý dřevěný člun. Přesnou dataci nálezu se nepodařilo autorovi článku dohledat, 5. října od té chvíle uplynulo ale „více než tři týdny“, muselo to být tedy před 14. zářím. Nález byl učiněn nedaleko Labětína při těžbě písku v místech, kde se koupaly děti a užívaly její obnaženou část pro skotačení v domnění, že se jedná o větev mohutného dubu. Člun byl vytažen na břeh a bylo shledáno, že je to vydlabaný dubový kmen "celý černý jakoby opalován, 8 kroků dlouhý".

O nálezu byl uvědomen Místní národní výbor, který ihned informoval tehdejší Okresní vlastivědné muzeum v Přelouči. To o nálezu zpravilo 5. října Archeologický ústav v Praze s prosbou o vyslání odborníka k určení nálezu. Počátkem října 1957 skutečně některý ze zaměstnanců Archeologického ústavu dorazil do Labětína a stáří monoxylu určil předběžně asi 700 let. Následně byl člun převezen do Přelouče, kde byl nejpozději 15. října umístěn prozatím ve skladišti MNV za evangelickým kostelem, to jest v areálu Technických služeb v Českobratrské ulici.

Odborník doporučil nechat člun do jara 1958 vyschnout a pak ho chemicky konzervovat. Nastal ovšem problém, kam v Přelouči monoxyl definitivně umístit. Přeloučské muzeum mělo zájem monoxyl převést do svých sbírek (k čemuž ale oficiálně pravděpodobně nikdy nedošlo, zápis v přírůstkové knize muzea o tom není), a tak uvedlo vyřešení této situace do svého krátkodobého plánu na rok 1958, chtělo požádat MNV o částku 2000 Kč na konzervaci a umístění člunu. Jednání však nebyla vůbec jednoduchá a v květnu 1961 byl člun stále umístěn ve skladišti MNV.

Muzeum si bylo vědomo toho, že zde monoxyl trpí a 17. 5. 1961 začalo jednat s Východočeským muzeem v Pardubicích o jeho případném převzetí. To pochopitelně projevilo okamžitě zájem, nicméně právě v té době rada MNV slíbila, že se o člun postará a tak bylo v létě 1961 jednání s pardubickým muzeem do časně přerušeno. V lednu 1962 se pokusilo přeloučské muzeum vyvolat další posun v kauze monoxyl a požádalo MNV o dopravení člunu na dvůr vhodné budovy a zajištění člunu „střechou proti nepohodě“. Nicméně ještě v dubnu byl stav věci nezměněný. Ke 21. lednu 1963 byl však člun dle korespondence již převezen na zahradu Divišovy vily v Nádražní ulici, která byla krátce před tím zakoupena pro muzeum. Byla však potřeba stříška, jejíž předběžný nákres v průběhu roku 1963 dokonce vznikl (viz obrázek). Přístřešek měl být dle plánu právě na zahradě Divišovy vily, podle zjištění by stál 3000 až 4000 Kčs. Nejméně v létě roku 1963 byl monoxyl již konzervován karbolínem s olejem.

Monoxyl z Labětína

Jednání se však komplikovala a ještě 19. května 1964 musela Muzejní rada přeloučského muzea opět žádat MNV o zastřešení lodi s tím, že pokud by se to nepovedlo, bude nutné jí předat do pardubického muzea, kde by se o ní byli schopni lépe postarat.

V Přelouči byl monoxyl nakonec až do počátku roku 1966, kdy byl převezen do pardubického muzea. Stalo se tak 22. února. Zde byl umístěn nejprve v podloubí na nádvoří, poté byl přestěhován do přednáškového sálu, kde je k vidění i v současnosti (viz obrázek). Roku 1969 o labětínském monoxylu publikoval archeolog Jiří Hrala (1931–2002) z Archeologického ústavu v Praze článek v časopise Archeologické rozhledy. Detailně zde člun popsal – dochovaná délka byla 835 cm, celkem měl ale zřejmě méně než 10 m. Široký byl 80 cm, v zadní části až 110 cm, vysoký 60–90 cm, stěny měly šířku 5–9 cm. Vnitřní povrch je zčernalý, jakoby opálený. V zadní části byl monoxyl poškozený. Zařadil ho k typům s hrotitou přídí a korytovitě vyhloubeným vnitřkem bez členění příčkami. Co do délky to byl tehdy třetí nejdelší exemplář monoxylu v Čechách a na Moravě. Sloužit mohl k rybolovu, přepravě osob i nákladu. Měl v sobě otvory, asi k protažení houžví k zajištění stability, nebo mohly tyto otvory sloužit k upevnění loučí k nočnímu lovu. Opálený byl zřejmě proto, že si při výrobě pomohli jeho tvůrci ohněm. Datace byl a je problém, typologicky jsou monoxyly v podstatě stále podobné. Mohl tedy podle Hraly pocházet ze širokého rozmezí od střední doby kamenné až téměř do novověku.

Většinou se ale monoxyly datují do slovanského období nebo raného středověku. Význam labětínského monoxylu viděl Hrala v tom, že ověřil techniku výroby, pomohl úvahám k účelu a dokázal užívání monoxylů po Labi od Jaroměře až do Mělníka. Zajímavostí je, že roku 2009 labětínský člun zahrnul do své disertační práce anglický student Jason Samuel Rogersz University of Exeter. Ten uvádí i další informaci o člun se údajně krátce po objevu staral místní ředitel školy. Záď člunu měla být poškozena při vyzdvihování z řeky a pokusy o dataci metodou dendrochronologie byly dosud neúspěšné.

Dnes se nicméně soudí, že monoxyl pochází asi z 9. století a čepy sloužily k zachycení rybářských sítí. Pokud je tato datace pravdivá, pak by tento člun plaval po Labi již zhruba dvě stě let před první písemnou zmínkou o Přelouči a je tak významným dokladem lidského pohybu na Přeloučsku v raném středověku.

Mgr. Matěj Pešta,
správce muzejních sbírek, KICMP

Článek vyšel v Přeloučském roštu č. 10/2017 zde ke stažení (pdf)